Moje první setkání se Zemí - úsměvně vzpomínkový fejeton
Nevím, kde jsem to vlastně „před tím“ byla a odkud jsem to vlastně přišla.
Pamatuji si bělovlasého a bělovousého stařečka ve světle šedém režném a při tom jemném rouchu, kolem něhož jsme sedávali v kruhu a poslouchali překrásná vyprávění o ráji, jež zove se Země.
Touha poznat tento ráj nabývala na velikosti.
Bůh ji zřejmě velmi rád vyslyšel.
„Šmarjá"(=poznámka autoira: hovorová zkratka pro údiv Ježíši, Mária), co to vidím?..... Aaaa to bude nejspíš moje budoucí matka a otec.
Wau – Bůh mě asi vyslyšel a ocitnu se brzy v ráji na Zemi. Wau – super!"
A co to dále vidí oko mé? "Ježíši, ne! Tohle je ten sex, o kterém nám bylo vyprávěno? A proč se na Zemi ve skutečnosti prožívá tak divně – s odporem žen a štěstím a slastí mužů? To je strašné – takhle, se mami k Vám nedostanu. Blokuješ mi cestu.
Booože, pomoooc, já tam snad ani nechci – to není ten ráj, o kterém nám bylo vyprávěno. Ne, ne, neeeee....!!!!“
Mrskám ručkama, jak to jde. Teda, zdá se, že je mám! Stavím se na odpor. Pomoooc, brzdím přitažlivost co můžu: „Tam já nechciiiii!!!!“
Omdlévám. Tma – tedy výpadek paměti....něco se stalo. Jsem v jakési nádrži, a jakási trubice mě něčím zvláštním dopuje.
„Wau! Tak se to přeci jen povedlo!"
To před tím, byl asi omyl. Teď jsem konečně opravdu správně – na cestě na zem. To je paráda! Cítím ráj. Narůstají mi čtyři pahýly a na nich další pahýlky. Ty nahoře jde sevřít. Asi ruce. Fakt jsem konečně správně, budu mít lidské tělo a budu žít na Zemi.
Super. Povedlo se to...je to úleva."
„Šmarjá, co se to zas děje?"
Něco shora se svírá a tlačí mě dopředu. Taaam, neeee!!
Tím průchodem se přeci nedostanu, vždyť mě to rozmašíruje.“
Válčím, bojuju, bráním se. "Já nechci umřít, já se chci dostat na Zem!“
Vzpírám se, co to dá a brzdím divné síly, co mě tlačí do toho úzkého kanálu.
Trubice už divočí stejně jako já a je všude. Motá se mi kolem krku.
Bojuju.
Snažím se oddálit smrt. Vlastně bojuju o život.
Bůh nezasahuje. Evidentně se mým výstupem baví. Nic nechápu.
Omdlévám.
„Boooožei, kde to zas jsem?"
Nacpaná v tom úzkém kanálu. Cítím se jak budoucí paštika.
To nemůžu přežít. Svrchu mě to tlačí. Trubice je omotaná kolem mého krku jako krátké vodítko na psa, kterého chce páneček strhnout zpět a tím praví: „Budeš poslouchat, rozumíš?!!!“ Nikam Tě nepustím.
Tak kruci kam? Tím úzkým tunelem s krátkým vodítkem kolem krku. Bezva!
Tak radši tunelem. Ten tlak si nedá pokoj.
Omdévám.Tma.
„Kde to zase jsem? Vedle mě tucet stejných stvoření a všechny šíleně řvou.
Fajn. Budu řvát taky a co nejvíc, třeba si mě někdo všimne.“
Tak nevím, jestli jsem zas neřvala do omdlení.....Divnej ráj....?????
Poskládáno z několika cest do svého podvědomí. - čili z uložených vzpomínek Takhle jsem to tehdy skutečně cítila a prožila.